Jackson Trophy 2016
Jackson Trophy 2016
Když jsem se o této soutěži poprvé dozvěděl na internetu, říkal jsem si… konečně!!! Měl jsem radost, že někdo sebral všechno úsilí a odvahu v naší republice uspořádat závody, které se mohou rovnat úrovni našich sousedních zemí. Bohužel jak jsem předpokládal, spousta lidí byl úplně jiného názoru a stavělo se proti. Je to trochu smutné, jelikož se jednalo o závody ve sportovním rybolovu bez jakéhokoli trápení či přechovávaní ulovených ryb. Šlo jen o to, užít si hezké chvíle u vody a poměřit si své síly s profesionálními rybáři, kolegy i kamarády. Nevidím na tom nic špatného. Na druhou stranu mě ale stále nepřekvapuje mentální zaostalost eské republiky. Je škoda, že v ostatních zemích Evropy i světa jsou takovéto závody spíše tradicí a velkou událostí. Konají se i několikrát ročně a vždy je to velmi sledované a podporované ze všech stran. Zatímco u nás se jedná spíše o narušení daného systému a hledání důvodu, jak takovéto akce zakázat. Jsem rád, že se pořadatelům Jiřímu Koláčkovi a Jaromíru Liškovi z firmy NA PŘIVLAČ s.r.o. podařilo prosadit své, závody uskutečnit a vše dotáhnout do konce.
POPRVÉ NA PŘEHRADĚ
Když jsme poprvé cca 14 dní před závody s kamarády Tomem a Sebastianem dorazili k Hracholuské přehradě, kousek od Plzně, zkusit zmapovat terén a trochu potrénovat, bylo hned jasné, že to nebude procházka růžovým sadem. Přehrada o rozloze skoro 500 ha a více jak 20 kilometrů dlouhá bude určitě ukrývat spousty překvapení v podobě krásných úlovků. Kde je ale hledat? Po dvoudenním projíždění zajímavých zátok, zkoumání dna sonarem či prochytávání hran jsme si několik míst vytipovali a poznamenali. Podařilo se nám ulovit několik hezkých okounů. Cílem byly ale ještě další tři ryby. Do soutěže bylo potřeba ulovit navíc štiku, candáta a mazaného bolena. Bolen je na Hrachách opravdu v hojném množství, ulovit ho je ale jiná pohádka. Věděli jsme, že to v jako každé soutěži bude i o štěstí. Tomu by ale chtělo jít také trochu naproti. V mělkých zátokách boleni lovili všude kolem nás, a tak jsme se na ně zkoušeli zaměřit a zjistit co by jim mohlo chutnat. Po několikahodinovém přemlouvání je všemi druhy nástrah a způsoby lovu nám došla nejen trpělivost, ale i čas a my museli bohužel jet zpět plnit své pracovní povinnosti. ,, No nic, budeme muset improvizovat na místě “, říkali jsme si. O candáta a štičku jsme ani nezavadili, a to nás mírně znepokojovalo. Nedalo se bohužel nic jiného dělat, něž doufat a brát vše pozitivně s vidinou šťastného dne.
ZPĚT NA MÍSTĚ ČINU
Čtrnáct dní uteklo jako voda a my byli zpět na místě. Díky pracovní vytíženosti jsme přijeli až jako jedni z posledních a lodě na vodu dávali už za tmy. Celkově se zúčastnilo 43 lodí z Česka, Slovenska a jedna loď i z německého Jackson týmu. My jsme reprezentovali Abos rybářské potřeby a nasadili rovnou 6 týmů. Jelikož ostatní členové našeho dvanáctičlenného Abos gangu nikdy na této vodě nechytali, snažili jsme se jim předat naše poznatky, informace a probrali pravidla soutěže společně s doprovodem piva a několika kořalek. Hned ze začátku byla cítit přátelská atmosféra ostatních soutěžících, pořadatelů i personálu v Kempu Na Radosti, kde jsme byli ubytovaní. Musím říci, že co se týče organizace, bylo vše v naprostém pořádku. Věřím, že příští rok bude vše ještě mnohem vychytanější a s mnohem větším nadhledem. Půlnoc se blížila, piva přibývala a kořalka ubývala….. ,,To je špatná kombinace“, říkal jsem si. Ráno v půl sedmé máme být na startu a zatím tomu nic moc nenasvědčuje.
PRVNÍ DEN ZAVODŮ
Po náročné noci a zamáčknutí budíku nás vzbudila až startovací siréna. Vylétli jsme z postele a snažili se být na lodi co nejrychleji. Když jsme přiběhli k vodě, ostatní lodě už pro chytávaly svá místa. Samozřejmě, že na břehu byly jen ty lodě, které s námi poctivě zahájily první ročník Jackson Trophy :-). Bylo to náročné, ale přeci jenom času je ještě dost. Vydatný déšť tomu moc nepomáhal, ale podmínky jsou pro všechny stejné. Projíždíme kolem několika lodí a je vidět, jak se všichni soustředí na ulovení první ryby. Většina lodí jako první rybu ulovila bolena, a to ještě brzy ráno těsně před rozedněním. Bystrozrakého bolena se jim podařilo nejspíše oklamat díky rannímu šeru a mohli se tak soustředit na další rybu. My tuto možnost prošvihli a snažili se ulovit okouna. Vyrazili jsme směrem k Hlavní hrázi, kde je přehrada nejhlubší a dařilo se nám tam nejvíce. Jak jsme ale zjistili později, převážná většina závodníků byla opačného názoru a jeli na mělčiny. Místa, na kterých se nám celkem bez problémů dařilo ulovit okouna, teď na echolotu neukazovala ani rybu. Snažili jsme se prochytávat skalnaté hrany ale bez jediného náznaku záběru. Brzy nám došlo, že něco děláme špatně. Chce to změnu místa. Po více jak hodině bez kontaktu s rybou jsme se rozhodli jet na druhou stranu a opičit se po většině lodí. Rychlý přejezd do krásné zátoky, o které je známé, že se v ní dají ulovit všechny ryby do soutěže. Za pár minut jsme na místě, kde je celkem plno. Není divu, jedna z lodí odjíždí z této zátoky a má kompletní Full house. Chvíli jsme tomu nemohli uvěřit, ale pak nám došlo, že si srandu vážně nedělali a po třech hodinách závodů se jim podařilo ulovit štiku, candáta, okouna i bolena s tím, že si už jen jeli navyšovat skóre. Tak trochu jsme s mým parťákem na lodi, Robertem, zakývali hlavou a snažili se tím nebýt rozhození. Netrvalo dlouho a začali jsme si vyčítat večerní párty namísto ranního vstávání a soustředění se na závody. ,,Hlavně v klidu, máme ještě spousty času“, snažil jsem se uklidnit situaci. Chvíli na to Robert vytáhl malého okounka 25cm a trochu z nás spadla nervozita. Jedeme dál, musíme chytit ostatní ryby…. popojeli jsme tedy kousek víc do zátoky, kde byl jen 1m hloubky a boleni nám tam málem skákali do lodě. Jejich útoky na rybičky byli opravdovým zážitkem plným adrenalinu. Bohužel se nám žádné stříbrné torpédo nepodařilo zapřáhnout a ztratili jsme jen další hodinu času. Zkoušeli jsme snad úplně všechno… rotačky, gumy, woblery. Nejvíc jsem věřil hladinovým popům, na které jsem byl úspěšný na mé milované řece Ohři….. Tentokrát ale vyhrála ryba. Nám nezbývalo nic jiného, než jet na jiné místo a zkusit ulovit ostatní druhy ryb. Mezi přejezdy jsme potkali několik našich Abos lodí a zjistili, že na tom nejsou o moc lépe. Padlo pravé poledne a nepříčetný déšť trochu ustál. Doufali jsme, že to bude mít i trochu vliv na ryby, ale asi marně. Po štice a candátovi ani památky. Proťukávání dna i sloupce gumami, agresivní chody woblerů či rychlý chod rotačních třpytek nic nevydráždil a na nás doléhala bezmoc. Bylo nám jasné, že ostatní týmy na tom budou o dost lépe, ale stát se může během chvíle cokoliv. Konec prvního dne závodu se ale blížil a nám nezbývalo, než pomalu začít směřovat loď ke kotvišti. Robertovi se podařilo chytit ještě jednoho menšího okounka, zato co já byl přes veškerou snahu za celý den moknutí a mrznutí bez záběru. Cestou zpět jsme se zeptali několika lodí jak jsou na tom a zjistili jsme, že většinou se všem podařilo ulovit okouna a bolena. Největším problémem bylo chycení candáta. To se povedlo jen 6 lodím. Po prvním dnu lovu tak byly jen 3 lodě bez ryby, 8 lodí s jednou rybou. Mezi ně jsme patřili i my. Zbytek měl dvě nebo tři ryby. Ulovit takzvaný kompletní Full house se povedlo jen čtyřem nejšikovnějším a nejvytrvalejším lodím. Po náročném dni jsme celí promoklí a vymrzlí zalezli do postele se trochu zahřát a dospat předešlou noc.
PŘÍPRAVA NA DEN DRUHÝ
Těsně k večeru jsem vstal z postele a šel si dát nějakou večeři do místní restaurace, kde bylo kolem osmé hodiny také vyhlášení průběžných výsledků a menší rozprava o prvním dni. Po prohození pár slov s kamarády a kolegy z našeho Abos týmu jsem zjistil, že se většina ryb nachytala ráno a spíše na druhé straně přehrady. Námi zvolená taktika na první den byla tedy špatná. Bohužel aktivní dobu lovu jsme také propásli. Bylo mi jasné, že druhý den musí být vše jinak! Šel jsem tedy zpět na chatku udělat si několik nových návazců, porovnat krabičky a probrat novou taktiku s mým parťákem. Vše je hotové, připravené, teď už jen aby nám do rána uschly promočené věci a můžeme vyrazit na vodu. Bezproblémové ranní vstávání v dobré náladě a plné energie bylo velkým pozitivem. Konečně jsme spatřili ten krásný pohled vyjíždějících lodí na vodu, která byla obklopena ranní mlhou, a tu prořezávaly paprsky slunce. Ihned jak zazněl z kotviště klakson sirény, rozvlněly přehradu motory lodí. My jsme měli namířeno do nejvíce úspěšné zátoky s mělčinou, kde se údajně v předešlém dni chytlo nejvíce ryb. Netrvalo dlouho a jsme na místě jako jedni z prvních. Ihned se snažíme prohazovat skalnaté břehy, než ostatní přijíždějící lodě ryby rozplaší. Celkem se nám to i dařilo. Asi při mém třetím hodu menšího agresivního woblírka dostávám tvrdou ránu do prutu. Okamžitě zasekávám, ale mám pocit, že jsem o rybu přišel. Ta ale jela proti mně a já po rychlém domotání vlasce cítím kontakt. Robert bere do ruky podběrák a první ryba je v lodi tak rychle, až jsme se tomu zasmáli. Nakonec se mi podařilo vychytralého bolena dostat a máme tak prvních 46cm. Pohled ostatních lodí mi naznačoval, že to byla první ryba tohoto rána a my měli mnohem lepší náladu. Začínáme tomuto místu věřit a prohazujeme kousek po kousku každé místo. Loď vedle nás dostává menší štičku. Zkouším nasadit osvědčené gumy a vydráždit tak candáta s velkou šancí i na ostatní ryby. Hodina pryč a my zjišťujeme, že zátoka nám už vydala co chtěla, a tak se přesouváme o kousek dále podél skal a snažíme se najít hejno okounů. Zastavujeme vedle lodě, na které jsou naši parťáci Sebastian a Karel. Ti jsou ale zatím bez ryby. Občasné zalovení bolena nás odradí od tohoto místa a rozhodujeme se obětovat 15 min jízdy směrem k druhému konci přehrady, kde jsou dvě zajímavé zátoky a menší most. Sázíme na taktiku být aktivní a po chvíli neúspěchu změnit místo. Jelikož máme rychlou loď, jsme za pár minut u mostu a pro chytáváme pilíře, kde se určitě schovávají candáti. Prohozy ze všech stran, všemi směry a nic. Co dál? Začínáme být trochu nervózní, aby se neopakoval předešlý den. ,,Jedeme zkusit menší zátoku hned vedle mostu“, říká můj parťák. Vjíždíme do zátočiny, kde je relativně mělká voda s prudkou skálou. Prohazuji kolem ní a cítím menší drb do mého light proutku. Přisekávám a v lodi je okounek o centimetr delší než je stanovená míra. ,,Body jsou body“, říkáme si a pokračujeme. Pomalu se posouváme podél skal a házíme nástrahy podél hran břehů, to nám zatím funguje. Chvíli na to má Rob záběr a podebírám mu malou štičku. Karta se obrátila! Sice to nejsou žádní obři, ale zbývá nám jedna ryba do Full housu. Věděl jsem ještě o jednom místě, kde by se zakletý candát mohl ukrývat. Je to mělčina na druhé straně přehrady, kousek od hráze, kde jsou zatopené kmeny stromů….ideální úkryt pro predátora. Rozhodli jsme se to risknout a vyrazit na projížďku po přehradě. Do konce závodu zbývaly 3 hodiny a s naší lodí se to dalo zvládnout celkem v pohodě. Cestou na chvíli zastavujeme u krásných skal a já na první hod navyšuji okouna na 28cm . Paráda! Teď už musíme chytit jen toho stříbrného rytíře a budu spokojený. Cestou k hrázi zjišťujeme, že tři lodě jsou na tom stejně jako my a po candátovi ani památky. Konečně jsme na místě a na sonaru vidíme krásně vyznačené pařezy u dna. Občas jsme trochu vázli, ale to byl důkaz toho, že chytáme těsně kolem překážek. Nějaké ryby jsme na echolotu i viděli, bohužel to vypadalo spíše na hejno kaprů. I tak se nadále snažíme, jak se říká, gumovat a přemluvit svatého Petra, aby nám vydal alespoň jednoho zubáče. Vedle nás chytají kamarádi na krásné bassové lodi a u skalnatých výběžků zapřáhli pěknou štiku, bohužel jí u lodě ztrácejí. Je na nich vidět zklamaní, není divu, přijít o nejspíše největší štiku závodů. Ale i to se stává, nezbývá nic jiného než zkoušet štěstí znovu.
POSLEDNÍCH 15 MIN. A JE TO TU!
Přejíždíme tedy na druhou stranu ke skalám a pokoušíme se na poslední chvíli ještě zlepšit naše skóre. Nedaří se. Na druhou stranu už se těšíme, až vše bude za námi, jelikož se znovu vydatně rozpršelo a začíná foukat i studený vítr. Napadá mě poslední možnost, a to popojet cca o 200m k zakotvenému parníku u břehu, kde jsme měli také štěstí na pěkné okouny při našem průzkumáku. Do konce zbývá asi 30 min, a tak neváháme a vyrážíme. První hodem a hned visím za lano velké lodě. Připlouváme tedy těsně k parníku a po úspěšném získání mého nejoblíbenějšího woblírka se snažíme házet podél parníku a vylákat tak případné ryby pod ním. Při druhém náhozu zdolávám okouna a zjišťujeme, že má 31cm navýšili jsme tedy o pár centimetrů. Důkladně rybu fotím a v tom Robert křičí ,,mám“. Podebírám mu dalšího Pruhovaného 33cm! ,,Super, aspoň že tak“ říkáme si. Do toho mi začíná zvonit nastavený budík 15 min před koncem, že je na čase vyrazit do přístavu. Každý dáme poslední nához a jedeme. Okamžitě po dopadu mé oblíbené nástrahy na hladinu přišla bomba do prutu. Sekám a cítím, že je to něco trochu většího. Nejdříve jsem si myslel, že jsem přelstil dalšího bolena. U lodě se ale vynořuje nádherný hrbatý okoun. Naštěstí ho Robert podebral velmi rychle. Po prvním zatřepání byla nástraha venku z jeho tlamy. Pořádně jsme si plácli a zakřičeli, že to nejspíš slyšeli až v přístavu :-). Po přeměření a dokumentaci nám dochází, že jsme možná ulovili největšího okouna závodů. Soutěžní metr ukazoval krásných 39cm a já pocítil odměnu za dva dny náročného lovu v nepříznivých podmínkách. Ryba dostává hubana a vracím jí zpět do vodní říše. Startujeme loď a míříme do kotviště. Pocity jsou smíšené…. jsme ale rádi, že jsme tomu dali, co jsme mohli. Ostatní lodě z naší Abos party se vracejí trochu zklamaní. Štěstí jim ani druhý den moc nepřálo a většinou se jim podařilo ulovit jen okouny.
NEJLEPŠÍ VYHRÁVAJÍ
Všechny lodě jsou vytaženy z vody a my čekáme frontu na předání svých úlovků v podobě fotografií. Čeká na nás výborná svíčková k obědu, a poté vyhlášení výsledků celé soutěže. Po druhém dni přesně nevíme, kolika lodím se podařilo ulovit všechny čtyři ryby. Jsme tedy celí nedočkaví na výsledky a předávání krásných cen v hodnotě více než 180 tisíc korun. Byly to náročné dva dny, ale ukázalo se v nich, kdo opravdu umí. Třetí místo obsadil tým HR PATRIOT – Milan a Viktor Mathejzíkovi, druhé místo získal VERTICAL tým v čele s Pavlem Skálou a Lubošem Grossem. První místo a vítězi prvního ročníku Jackson Trophy se stal tým Suzuki Marine Praha, který reprezentoval Tomáš Jírovec se svou přítelkyní Dagmar Chytilovou. Těm se podařilo oba dva dny získat Full house. My jsme skončili na dalekém 22. místě, ale získali jsme krásné ceny a trofej za největšího okouna závodů. Byly to fantastické dva dny plné srandy a zážitků, kde jsme potkali spousty nových přátel a nabrali nové zkušenosti. Těšíme se na příští rok, až znovu porovnáme síly s ostatními.
